Za vznikem filmu stála iniciativa mladého producenta Vladimíra Stránského, který svůj obchodní úspěch spojil s předpokládaným zájmem zahraničních distributorů o jednoduchý žánrový příběh natočený v přitažlivém prostředí staré Prahy. Rozhodl se proto osamostatnit od firmy bratří Deglů, v níž až dosud působil, a požádat o bankovní úvěry potřebné k pokrytí produkčních nákladů. Za režiséra si vybral Martina Friče, s nímž spolupracoval jako vedoucí produkce na jeho prvním celovečerním filmu Páter Vojtěch (1928). Frič napsal spolu s Václavem Wassermanem synopsi příběhu, kterou podstoupili k dalšímu rozpracování Vítězslavu Nezvalovi.
Avantgardní básník se zakázkám z filmového průmyslu nebránil – představovaly pro něho kontakt se světem nového umění, jehož potenciál nebyl podle avantgardistů zdaleka naplněn, a zároveň se staly kýženým zdrojem obživy. „Z této činnosti mně vyplynuly jakési honoráře, které mě umožnily koupit si nábytek ještě dřív, než jsem měl byt,“ komentoval to později Nezval.[1] Ke konci dvacátých let napsal proto s Přemyslem Pražským scénář ke komedii Podskalák (1928), z níž se dochovalo pouze několik záběrů, a „filmový manuskript“ Panenství, podle kterého natočil Gustav Machatý film Erotikon (1929).
Scénář k Varhaníkovi sv. Víta Nezval údajně několikrát předělával, než mu dodal definitivní podoby.[2] I tak se jedná o prostý, až naivní příběh starého hudebníka, který se ujme dcery po svém zesnulém příteli. Dívka ovšem netuší, že její otec se sám zastřelil a varhaník ukryl jeho tělo ve sklepě domu. Prozradí jí to až soused, který varhaníka vydírá a nakonec i obviní z vraždy. Zděšená dívka uteče za malířem, který se jí dvoří, ale zvědavost ji nakonec přiměje vrátit se k varhaníkovi a objasnit tajemství otcovy smrti.
Banální děj měl především sloužit jako záminka k působivému vykreslení prostředí Pražského hradu, Zlaté uličky a Malé strany. Přesto se Nezvalovi podařilo do vyprávění zakomponovat i některé ozvláštňující prvky napětí, překvapení (zvrat, kdy varhaník uvězní dívku ve sklepě) nebo dokonce humoru (groteskní scéna s nákupem kapra). Fričova profesionálně zvládnutá režie pak pečlivě vede divákovu pozornost skrze promyšlený kontinuitní střih bez nadbytečného dovysvětlení v mezititulcích. Snímek se obejde téměř beze slov, která jsou omezena pouze na několik poetických popisů a nezbytných dialogů.
Fričova snaha vyprávět především obrazem je podpořena bravurní kameramanskou prací Jaroslava Blažka. Ten ve snímku zúročil svou předchozí zkušenost s natáčením historického centra města pro dokument Praha v zimě (1929), který si sám režíroval a který se žel nedochoval. V případě Varhaníka u sv. Víta uplatnil širokou škálu stylistických postupů. Exteriérové záběry, pořízené v přirozeném světle během dne i za umělého svícení v noci, doplnil o složitější světelná aranžmá, vytvořená v ateliéru Kavalírka. Za asistence pozdějšího kameramana Jana Rotha, který ve Varhaníkovi působil jako hlavní osvětlovač, rozvinul důmyslný efektní styl využívající zadního a doplňkového světla, reflexních ploch či několika světelných zdrojů rozmístěných do hloubky prostoru. Po vzoru Billyho Blitzera (jehož Zlomený květ Frič velmi obdivoval) zároveň uplatňoval měkkou fotografii (ulice Prahy a některé portrétní záběry Suzanne Marville), která dosahovala maxima estetického účinku zejména ve scénách deště (snímání přes mokré sklo apod.). Rozmanité záběrové kompozice zahrnovaly i méně obvyklé podhledy, dvojí rámování či velké detaily tváři, použité Fričem systematicky už ve snímku Páter Vojtěch.
Natáčení Varhaníka u sv. Víta nicméně poznamenala jedna tragická událost. Uprostřed výroby filmu se producent Stránský dostal do finančních problémů. Tlak věřitelů nakonec nevydržel a v únoru 1929 spáchal sebevraždu. Roztočený snímek se přesto podařilo za částku půl milionu korun dokončit a premiérově uvést ještě v srpnu téhož roku v pražských kinech Beránek a Světozor.
Ohlasy v tisku byly vesměs pozitivní. Mnozí recenzenti dokonce Fričův film zařadili – navzdory některým výhradám k ději – mezi nejlepší české filmy vůbec. František Vodička ve Filmovém kurýru poznamenal, že „režisér Mac Frič, který se výborně uvedl Páterem Vojtěchem, nezklamal ani tentokráte a z Nezvalova scenaria vytvořil úspěšný film skutečně dobré úrovně (…) Jeho největším kladem je Blažkova fotografie. Je na ní vidět zase to veliké úsilí vytvořit obrazově něco nového.“[3]
Quido E. Kujal byl v Českém filmovém zpravodaji poněkud ostřejší: „Je skutečně podivuhodné, že film, postavený na tak slabé dějové basi, mohl relativně tak hluboce zapůsobiti. Ačkoli toto libreto mělo tři autory, zůstává pozadu za výkony jednotlivých herců, režiséra i cameramana.“[4] Hereckému projevu se pak podrobněji věnoval ve své recenzi pro Rozpravy Aventina Otakar Štorch-Marien: „Herecky zcela na světové výši stál Karel Hašler svým varhaníkem, samotářem – pavoukem, opředeným posléze dcerovskou péčí půvabné mladé ženy – bývalé jeptišky. Byly to celé škály citové i mimické, při nichž lze tu mluvit skutečně o ,velkých scénáchʻ.“[5] Tentýž autor pak kritiku v časopise Studio uzavřel slovy: „Varhaník u sv. Víta – odpustíme-li mu několik kompromisů – je skutečnou básní pohybu, světel, stínů a věcí.“[6]
Fričův film bude promítnut v kině Ponrepo 24. května ve 20:30 za doprovodu nové skladby Jana Rybáře. Autor vytvořil pro tento účel stylově rozmanitou kompozici (gregoriánský chorál, jazz, minimalismus) pro desetičlenný orchestr a ženský sbor.
Varhaník u sv. Víta (ČSR 1929), režie: Martin Frič, scénář: Vítězslav Nezval, kamera: Jaroslav Blažek, hrají: Karel Hašler, Oscar Marion, Suzanne Marwille, Ladislav Herbert Struna a další. Lloydfilm, 79 min.
Poznámky:
[1] Nezval, Vítězslav. Z mého života. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 198.
[2] Bartošek, Luboš. Náš film. Kapitoly z dějin (1896–1945). Praha: Mladá fronta, 1985, s. 144.
[3] vo. [František Vodička]. Varhaník u sv. Víta. Filmový kurýr 3, 1929, č. 36 (6. 9.), s. 2.
[4] Kujal, Quido E. Nejnovější práce našich režisérů. Varhaník u sv. Víta. Československý filmový zpravodaj 9, 1929, č. 34 (7. 9.), s. 2.
[5] O. Š. M. [Otakar Štorch-Marien]. Varhaník u sv. Víta. Rozpravy Aventina 5, 1929–1930, č. 1 (19. 9. 1929), s. 10.
[6] O. Š. M. [Otakar Štorch-Marien]. Varhaník u sv. Víta. Studio 1929, č. 8, s. 251.